Duben 2016


Přírodní osvěžovače vzduchu

28. dubna 2016 v 7:00 | fb |  zelená lékárna

Najjednoduchší osviežovač vzduchu


Potrebujeme:

1 sklenený pohár s vrchnákom
100 g jedlej sódy
8-10 kvapiek obľúbeného esenciálneho oleja

Postup:

Do pohára nasypeme sódu, pridáme olej a premiešame. Pohár uzavrieme a vrchnák na viacerých prepichneme ihlou, aby mohla vôňa prirodzene unikať.

osviežovač vzduchu

100 g jedlej sódy
8-10 kvapiek obľúbeného esenciálneho oleja
Postup:

Do pohára nasypeme sódu, pridáme olej a premiešame. Pohár uzavrieme a vrchnák na viacerých prepichneme ihlou, aby mohla vôňa prirodzene unikať.

Sprejový osviežovač vzduchu

Potrebujeme:
Destilovanú vodu
1 lyžicu jedlej sódy
5-6 kvapiek obľúbeného esenciálneho oleja (levanduľa,mäta, citrusy…)
Postup:
Jedlú sódu nasypeme do malej misky a pridáme niekoľko kvapiek esenciálnych olejov. Dobre premiešame lyžicou.
Zmes nasypeme do prázdne nádoby od voňavky alebo fľaše s rozprašovačom, zalejeme destilovanou vodou až po vrch a pretrepeme. Domáci osviežovač môžete použiť nielen na prevoňanie miestností ale aj na koberce, pohovky, topánky atď.

Tuhý osviežovač vzduchu

Potrebujeme:

2 šálky jedlej sódy
1 ½ - 2 šálky destilovanej vody
10 kvapiek obľúbeného esenciálneho oleja
Postup:Vodu zmiešame s esenciálnym olejom a následne postupne vlievame za stáleho miešania do sódy. Výsledkom by mala byť hustá pasta (ak je zmes až príliš hustá alebo riedka, pridáme vodu alebo naopak sódu).
Pastu navrstvíme do formy na ľad, prípadne do inej ľubovoľnej formy podľa toho, aký tvar chceme získať.Necháme vo forme odležať, kým zmes nebude celkom suchá (1-2 dni). Opatrne vyklopíme z formy, vložíme do nádoby a preložíme na ľubovoľné miesto do bytu


o odpuštění

24. dubna 2016 v 7:00 Esoterika

- Neodpustím - řekla. - Budu si to pamatovat.
- Odpusť, - prosil ji Anděl. - Odpusť a bude ti lehčeji.
- Ani za nic, - stiskla umíněně rty. - To odpustit nejde. Nikdy.
- Chceš se snad mstít? - zeptal se Anděl polekaně.
- Mstít se nehodlám. Nad to se povznesu.
- Toužíš po nějakém krutém trestu…?
- Nevím, jaký trest by byl dostatečný.
- Všichni musejí platit za svá rozhodnutí. Dříve nebo později, ale zaplatit musejí všichni… - řekl potichu Anděl. - To je nezvratné.
- Já vím.
- No tak odpusť! Zbav se té zátěže. Vždyť teď už jsou ti, co ti ublížili, daleko.
- To nemůžu. Ani nechci. Pro ně žádné odpuštění není.
- Dobře, je to tvoje věc, - povzdechl si Anděl - Kde chceš uchovávat tu křivdu?
- Tady a tady, - dotkla se hlavy a srdce.
- Jen buď prosím tě opatrná, - žádal ji Anděl. - Jed křivdy je velmi nebezpečný. Může jako kámen táhnout ke dnu a dokáže jako zuřivý plamen spálit všechno živé.
- Ten Kámen je Paměť a ta zuřivost je Ušlechtilá zuřivost, - přerušila ho. - Ty jsou na mojí straně.
A tak se křivda usídlila tam, kde řekla: v hlavě i srdci.
Byla mladá a zdravá, zařizovala se v životě, žilami jí proudila horká krev a plíce naplno vdechovaly vzduch svobody. Pak se vdala, měla děti, přátele. Někdy se na ně samozřejmě zlobila, ale zase odpouštěla. Jindy se rozzlobila a pohádala a pak zase oni odpouštěli jí. V životě ji potkalo leccos. Na svou křivdu se snažila nevzpomínat.
Uběhlo mnoho let, než znovu uslyšela to nenáviděné slovo: "odpustit".
- Podvedl mě muž. S dětmi se ustavičně hádám. Peníze mě nějak nemají rády. Co mám dělat? - zeptala se staršího psychologa. Pozorně jí naslouchal, mnohé si upřesňoval, bůhví proč ji stále žádal, aby mu vyprávěla o svém dětství. To ji zlobilo, převáděla řeč do současnosti, ale on ji znovu vracel k jejím dětským létům. Zdálo se jí, že nakukuje do tajných zákoutí její paměti, že se snaží uvidět a vytáhnout na světlo tu dávnou křivdu. Ale to ona nechtěla, kladla mu odpor. Jenže ten hloubavý doktor na to stejně přišel.
- Musíte se očistit, - shrnul to nakonec. - Vaše křivdy se rozrostly. Přidaly se k nim další, pozdější, přilepily se jako polypy na korálový útes. Ten útes blokuje proud vaší životní energie. Proto máte v osobním životě problémy, proto vám nevycházejí peníze. Útes má ostré okraje, ty zraňují vaši jemnou duši. Uvnitř útesu se usadily a všelijak propletly různé emoce, ty vám otravují krev samým balastem a tím k sobě přitahují další, podobné.
- Nojo, něco takového já cítím, - přikývla žena. - Občas jsem nervózní, jindy zas propadnu depresi, pak bych zas nejraději všechny pozabíjela… Dobře, mám se očistit. Ale jak?
- Odpusťte tu první, tu nejhlavnější křivdu, - poradil jí psycholog. - Zmizí základna a útes se rozpadne, rozplyne.
- Ani za nic! - vzplanula žena. - To je spravedlivý hněv, vždyť to všechno se mi stalo! Mám právo cítit se ukřivděná!
- Chcete mít právo, nebo štěstí? - zeptal se jí psycholog. Ale žena mu neodpověděla. Prostě vstala a odešla. Svůj korálový útes si odnášela s sebou.
- Uběhlo několik dalších let. Žena znovu seděla v ordinaci, tentokrát už u lékaře. Ten prohlížel snímky, listoval ve výsledcích laboratoře, mračil se a kousal se do rtu.
- Co je se mnou, pane doktore? - nevydržela žena.
- Máte příbuzné? - zeptal se lékař.
- Rodiče zemřeli, s manželem se rozvádím, mám děti a vnuky. Ale proč se ptáte na příbuzné?
- No, víte, je tam nádor. Tady - ukázal jí lékař snímek lebky. - Podle laboratoře to vypadá, že je maligní. Vysvětluje to ty časté bolesti hlavy, nespavost, že se rychle unavíte… Nejhorší je, že jak se zdá, je to novotvar s tendencí k rychlému růstu. Zvětšuje se, což je špatné.
- Tak to musím na operaci? - ptala se a krev jí stydla představou, co hrozného ji čeká.
.. to ne, - a lékař se zachmuřil ještě víc. - Tady mám vaše kardiogramy za poslední rok. Máte velmi slabé srdce, bohužel. Je tam nějak podivně stísněné, nedokáže pracovat na plný výkon. Takže operaci by nemuselo vydržet. Proto musíme nejdřív léčit srdce a teprve pak…
Nedořekl a žena pochopila, že ono "pak" nemusí vůbec nastat. Buď nevydrží srdce, nebo ji zabije nádor.
- Krevní obraz taky není nic moc. Máte nízký hemoglobin, vysoké leukocyty… Předepíšu vám léky, - řekl. - Ale sama na sobě taky pracujte. Musíte organismus dostat do nějakého relativního pořádku a zároveň se morálně připravovat na operaci.
- Аle jak?
- Kladné emoce, dobré vztahy, kontakt s blízkými lidmi. Třeba se zamilujte, proč ne? Prolistujte si album, zavzpomínejte na šťastné dětství.
Žena se jen křivě uchechtla.
- Zkuste všem odpustit, zejména rodičům, - pohlédl na ni pozorně lékař. - Člověku se tím udělá lehko na duši. Měl jsem v praxi případy, kdy právě odpuštění způsobilo zázrak.
- Neříkejte? - zeptala se ironicky žena.
- Představte si, že ano. Medicína má hodně různých pomocných nástrojů. Kvalitní péče například… Nebo starost. A taky odpuštění se může stát lékem, dokonce bezplatně a bez receptu.
Odpustit. Nebo zemřít. Odpustit, nebo zemřít? Zemřít, ale neodpustit? Je-li volba otázkou života a smrti, je třeba se jen rozhodnout, na kterou stranu se dívat.
Bolívala ji hlava. U srdce cítila tlak. «Kde chceš uchovávat tu křivdu?». «Tady a tady». Teď ji to tam bolelo. Asi se tam křivda moc rozrostla a chtěla by ještě víc. Řekla si, že se zbaví své paní a sama ovládne celé tělo. Hloupá křivda nechápe, že to tělo nevydrží, že zemře.
Vzpomněla si na ty, kdo jí tak ublížili. Na ty hlavní, v dětství. Otce a matku, kteří buď pracovali nebo se hádali. Neměli ji rádi tak, jak by si bývala přála. Nic jí nepomohlo, ani jedničky, ani čestná uznání, ani plnění veškerých jejich příkazů, ani protesty, ani otevřená vzpoura. Nakonec se rozešli a každý měl novou rodinu, kde pro ni nebylo místo. V šestnácti ji zapsali na průmyslovku s internátem, strčili jí do ruky lístek, kufr s oblečením a tři tisíce pro první dobu… Od té doby byla samostatným člověkem. A tenkrát se také rozhodla: "Neodpustím!" Nosila tu křivdu v sobě po celý život, zapřisáhla se, že s ní také umře… a jak to tak vypadá, to se jí splní.
Ale měla děti, byla tu vnoučata, kolega v práci, který se neobratně snažil se jí dvořit… nechtělo se jí umřít. A taky - proč by měla umírat tak brzo? "Musím odpustit", rozhodla se. "Aspoň to zkusím."
- Rodiče, všechno vám odpouštím,- řekla nejistě. Slova zazněla uboze a nepřesvědčivě. Vzala tedy tužku a napsala: Vážení rodiče! Milí rodiče! Už se na vás nezlobím. Všechno vám odpouštím.
- V ústech měla hořko, srdce se jí sevřelo a hlava bolela ještě úporněji. Ale přesto stiskla tužku pevněji a vytrvale, znovu a znovu psala: «Odpouštím vám. Odpouštím vám.». Žádné ulehčení nepocítila, jen její podráždění se zvýšilo.
- Tak ne, - pošeptal jí Anděl. - Řeka vždycky teče jedním směrem. Oni jsou starší, ty jsi mladší. Oni tu byli dřív, ty až potom. Tys je neporodila, to oni tě přivedli na svět. Oni ti dali možnost tady být. Tak buď vděčná!
- Já jsem vděčná, - řekla žena. A opravdu jim chci odpustit.
- Děti nemají právo soudit své rodiče. Rodičům nemáš co odpouštět. To ty je musíš žádat o odpuštění.
- Za co? - zeptala se. - Copak já jsem jim udělala něco špatného?
- Sobě jsi udělala něco špatného. Proč jsi v sobě přechovávala tu křivdu? Z čeho tě bolí hlava? Jaký kámen nosíš na prsou? Co ti otravuje krev? Proč se tvůj život nevalí jako řeka, ale všelijak protéká ubohými stružkami? Chceš mít právo, nebo zdraví?
- Copak to všechno je kvůli tomu, že jsem cítila rodičovskou křivdu? To mi tak ublížilo?
- Varoval jsem tě, - připomněl jí Anděl. - Andělé vždycky varují: nehromaďte, nenoste v sobě, neotravujte sami sebe pocitem ublíženosti a křivdy. Kvasí a bobtná ve vás, otravuje všechno živé kolem sebe. Varujeme. Ale když se člověk rozhodne si svou křivdu uchovat, nesmíme mu bránit. Až když se rozhodne odpustit, musíme mu pomoci.
- A můžu ještě rozbít ten korálový útes? Nebo už je pozdě?
- Nikdy není pozdě to zkusit, - laskavě řekl Anděl.
- Ale vždyť oni už dávno umřeli! Nemám koho prosit o odpuštění, jak to mám udělat?
- Jen pros. Oni tě uslyší. Možná taky, že neuslyší. Konec konců, neděláš to pro ně, děláš to pro sebe.
- Milí rodiče, - začala. - Odpusťte mi prosím vás, jestli jsem ve všem nebyla tak akorát… A vůbec všechno mi odpusťte.
Nějakou chvíli mluvila, pak ztichla a zaposlouchala se. Žádné zázraky nevnímala. Srdce naříká, hlava bolí, nic zvláštního necítila, všechno bylo jako vždycky.
- Sama sobě nevěřím, - přiznala se. - Tolik let… je to dávno.
- Zkus to jinak, - poradil jí Anděl. - Staň se znovu dítětem.
- Jak?
- Klekni si a oslov je, jako když jsi byla malá: tatínku, maminko.
Žena trochu zaváhala, pak si klekla. Přitiskla dlaně k sobě, obrátila tvář vzhůru a řekla: "Maminko. Tatínku." A ještě jednou: "Maminko, tatínku." Oči se jí rozšířily a začaly se zalévat slzami. A znovu: "Maminko, tatínku… to jsem já, vaše dcerka… odpusťte mi… odpusťte mi!" Otřásala se vzlyky a slzy se jí hrnuly po tvářích. A celou dobu jen opakovala: "Odpusťte, odpusťte mi, neměla jsem právo vás soudit. Maminko, tatínku…".
Bylo potřeba nemálo času, než proud slz vyschnul. Úplně vysílená seděla na podlaze a opírala se o gauč.
- Jak je ti? - zeptal se Anděl.
- Nevím. Nic nechápu. Zdá se mi, že jsem úplně prázdná.
- Opakuj to každý den, čtyřicet dnů po sobě, - řekl jí Anděl. Jako léčebný proces. Jako chemoterapii. Nebo jestli chceš, místo chemoterapie.
- Dobře. Ano. Budu to čtyřicet dnů opakovat.
V hrudi jí cosi pulzovalo a zalévalo ji horkými vlnami.
Možná to byly úlomky toho útesu.
A poprvé po velmi dlouhé době ji z ničeho nic přestala bolet hlava…

voda z rýže je léčivá

23. dubna 2016 v 7:00 | fb |  O zdraví a nemoci
Pred varením ryže je normálne, že túto surovinu prepláchneme vodou. Väčšina z nás to robí tak, že ryžu nasype do sita a vodu z nej jednoducho nechá odtiecť do umývadla. Vedeli ste však, že odtoku vám uniká hotový poklad?
Pred varením ryže je normálne, že túto surovinu prepláchneme vodou. Väčšina z nás to robí tak, že ryžu nasype do sita a vodu z nej jednoducho nechá odtiecť do umývadla. Vedeli ste však, že odtoku vám uniká hotový poklad?

Lepšia ako drahé kozmetické prípravky

Voda z ryže je vynikajúcim pomocníkom v oblasti starostlivosti o vlasy a pleti. Po bežnom umytí vlasov si vodou z ryže vlasy prepláchnite. Ryžová voda obsahuje množstvo minerálov a živín, ktoré vlasom dodajú prirodzené zdravie, lesk a pružnosť. Rovnako blahodárne pôsobí voda z ryže aj na pokožku, ktorú zanecháva jemnú a hladkú. Okrem toho je to najúčinnejšie prírodné tonikum, pomáha uvoľňovať póry a pokožku prirodzene zjemňuje. Tí, ktorí ju používajú pravidelne sa zhodujú, že je účinnejšia ako drahé kozmetické prípravky z obchodu.

Ryžová voda na pleť a vlasy

Potrebujeme:
½ šálky nevarenej ryže
Vodu
Postup:
Ryžu najskôr prepláchneme s 1 šálkou vody, aby sme odstránili nečistoty. Potom ryžu preložíme do misky a zalejeme vodou. Premiešame rukami, aby sa voda zakalila (to pomôžeme vitamínom a minerálom, aby sa rýchlejšie uvolnili do vody) a necháme 10-15 minút odstáť.
Vodu následne scedíme a zachytíme do samostatnej nádoby. Môžeme okamžite používať na opláchnutie vlasov alebo pokožky.

Pomôže rastlinám

Voda z ryže obsahuje množstvo látok, ktoré nachádzame v kupovaných hnojivách pre rastliny. Okrem minerálov je to najmä dusík, draslík a fosfor, ktoré rastlinám zabezpečia potrebnú výživu a vitalitu. Voda sa môže používať na zlalievanie rastlín maximálne 2x do týždňa. Ako skvelé a lacné hnojivo môžeme použiť aj vodu, ktorá zvýši z varenia ryže. V tomto prípade je však dôležité, aby bola voda dostatočne vychladená - ideálna je izbová teplota. Pri používaní prevarenej vody treba tiež myslieť na to, že voda nemôže byť osolená.

Liek z prírody

Voda z varenej ryže sa používa aj na liečbu hnačky a účinne tiež reguluje telesnú teplotu. Všeobecne sú známe jej blahodárne účinky pri žalúdočných komplikáciách a liečbe nepríjemných brušných viróz. Navyše, dokáže povzbudiť organizmus a dobiť potrebnú energiu lepšie ako káva. V krajinách ďalekého východu považujú ryžu a rovnako aj vodu z ryže za kľúč k zdraviu, dlhovekosti a prirodzenej kráse.

The Sound of Silence

22. dubna 2016 v 13:30 | Simon and Garfunkel

Hello darkness, my old friend
I've come to talk with you again
Because a vision softly creeping
Left it's seeds while I was sleeping and the vision
That was planted in my brain, still remains
Within the sound of silence

In restless dreams I walked alone
Narrow streets of cobblestone
Neath the halo of a street lamp
I turned my collar to the cold and damp
When my eyes were stabbed by the flash of a neon light
That split the night and touched the sound of silence

And in the naked light I saw
Ten thousand people, maybe more
People talking without speaking
People hearing without listening
People writing songs that voices never share
And no one dared disturb the sound of silence

Fools said I, you do not know
Silence like a cancer grows
Hear my words that I might teach you
Take my arms that I might reach you
But my words like silent raindrops fell
And echoed in the wells of silence

And the people bowed and prayed
To the neon God they made
And the sign flashed out it's warning
In the words that it was forming
And the signs said, The words of the prophets
Are written on the subway walls
And tenement halls' and whispered
in the sound of silence

Ahoj temnoto, můj starý příteli.
Přišel jsem, abych s tebou mohl znovu mluvit,
protože zrádná tichá představa,
přichází ve spánku a v hlavě zůstává,
ta představa mi stále trčí na mysli, stále ji nacházím
ve zvucích ticha.

Za nekonečných snů jsem kráčel sám,
po kočičích hlavách vstříc úzkým uličkám.
Lezavé vlhko, chlad, pouličních světel svit,
ohrnul jsem si límec, abych dál mohl jít,
když se do mých očí zabodl záblesk neónu,
rozpůlil noc a dotkl se zvuků ticha.

A v tom holém světle ulice
já viděl lidí nejmíň tisíce.
Lidí hovořících, aniž by ústa otevřeli,
lidí slyšících, aniž by slyšet chtěli,
lidí píšících písně, jež nikdy nezazněly...
Nikdo se neodvážil rušit ty zvuky ticha.

Blázínku, povídám, to vše jen připomíná,
že ticho dneska bují tak jako rakovina.
Poslouchej mě, sic se to nedozvíš,
obejmi mě, ať jsme si trochu blíž,
ale má slova padala jak tiché kapky deště
a zněla ozvěnou ve zvucích ticha.

Lidé se klaněli a dál se modlili
k neónovému bohu, kterého stvořili.
Nápisy kolem varovně blýskaly,
slovy ze kterých se všechny skládaly
a nápis oznamoval, že slova proroků
jsou na zdi metra
a v chodbách činžáků a také v šeptání
ve zvucích ticha...
Překlad přidala Ancik158
Překlad opravil RastyBitch





Prdy-prý léčí

16. dubna 2016 v 7:00 O zdraví a nemoci

Vaše prdy můžou zabránit rakovině a jsou prospěšné pro lidi kolem vás!


Je to možná těžko uvěřitelné, ale podle posledního průzkumu může být vaše prdění prospěšné nejen pro vás, ale i pro lidi kolem vás. Prdy prý můžou napomáhat v boji proti rakovině, ale i jiným nemocem.
Lidské plyny obsahují sirovodík, který je ve velkých dávkách toxický. Podle výzkumu je ovšem sirovodík obsažený v prdu prospěšný, protože je přítomný jen ve velmi malé dávce. A právě tyto malé dávky sirovodíku vypuštěné do vzduchu můžou být prevencí proti rakovině, demenci, nebo srdečnímá infarktu.
Výzkumníci se nyní snaží využít této nové informace k výrobě léků s obsahem sirovodíku z prdů.
Přesněji využili tento přirozený proces lidského těla k získání sloučeniny s lékařským názvem AP39, která obsahuje velmi malé množství sirovodíku, který konkrétně může bojovat proti mnoha nemocem.
A teď máme dobrou výmluvu, když se nám stane trapas na veřejnosti a prdneme si. Děláme to přece pro zdraví svého okolí!


Psychosomatická mapa strachů

16. dubna 2016 v 7:00 | emailová pošta |  O zdraví a nemoci

PSYCHOSOMATICKÁ MAPA STRACHŮ

Od jakého věku si pamatuju sám sebe? Když si každý z nás tuhle otázku položí, zaznějí v odpověď různé cifry. Nejpravděpodobněji však půjde o věk 3 až 5 let. Tímto věkem začíná naše vědomá paměť.
Dítě se naučilo mluvit, objevuje se tak zvaný proud myšlenek, získává informace o světě a pracuje s nimi.
Osobnost člověka nelze však omezit na "rozumné vědomí". Náš život přece nezačíná ve 3 nebo 5 letech, ale okamžikem početí. Tehdy se začíná zaplňovat naše paměť. Není to paměť vědomá, ale emocionální. Všechno, co se s námi děje od okamžiku spojení rodičovských buněk, se ukládá v našem nevědomí.
Už sotva vytvořené embryo je schopno zakoušet emoce. Jsou ještě dost primitivní, zato však silné. Jedním ze základních dostupných prožitků v matčině lůně je strach.
I když o žádném vědomí nemůže být ani řeči, embryo cítí vše, co se s ním děje a vzpomínku na to uchová.
Jeden ze základních zákonů tělesně orientované psychoterapie říká: "Tělo si všechno pamatuje".
Vzpomínky na vše, co se s námi dělo, si tělo uchovává, včetně citů. Mohli bychom tělo srovnat s půdou, na kterou je odkládáno to, co už nechceme v domě vidět. Hospodyně křičí: "Tyhle krámy tady nechci ani vidět, dejte to na půdu!" V těle se usazují city, které si naše vědomí nepřeje vidět v sobě samém, nechce si je připustit. V psychologii je tento mechanismus nazýván vytěsnění.
Do nevědomí jsou vytěsňovány bolestné prožitky, myšlenky, vzpomínky… A samozřejmě také strach.
Avšak stejně jako křeslo z domu nezmizí, když ho přestěhujeme z obýváku na půdu, také naše city se nikam nevypaří jen tím, že jim prostě nebudeme věnovat pozornost. Usilují o návrat do vědomí, chtějí o sobě dát vědět a dělají to prostřednictvím nemocí.Většina tělesných neduhů je následkem citů vytěsněných z vědomí. Tam, kde se v těle cit usadí, projeví se také příznak nemoci. Je to něco jako signál: "Podívej se na mě!"
heal
Jestliže strach žije v nohách, vypovídá to o nedostatku životní opory, stálosti, o podvědomém pocitu "Nemám se o koho opřít", "Nestojím pevně na nohou". Chybí stabilita, jistota v sobě, ve světě, v zítřejším dni…
Pánev signalizuje strachy v sexuální oblasti. Když se tam usadí, mohou jednak způsobovat nemoci, jednak bránit zdravému orgasmu: podle výsledků výzkumů v mnoha zemích většina žen orgasmus simuluje. Za anorgasmií jsou většinou právě nějaké strachy.
V břiše přežívá strach o život. Usazuje se tam v situacích ohrožujících život, ať už byly reálné, nebo pouze vnímané jako život ohrožující. I když nebezpečí pominulo, pro nevědomí je stále aktuální - je tedy ustavičně na stráži a pocit uvolnění a bezpečí se stávají nedostupnými.
Oblast bránice, žaludku a nervových uzlů v břišní oblasti: jsou zde založeny sociální strachy, tedy obavy spojené se sociálním životem. Nejistota, ostýchavost, tréma, stydlivost - to jsou projevy našich sociálních obav, že "nezapadneme", "budeme společností zavrženi".
Hrudní koš: ukládá se zde strach z osamění, z "odvržení jakožto osobnosti" (na rozdíl od strachu z odvržení jako člena society). Hluboko v hrudi sedí přesvědčení o vlastní "nesprávnosti", "nehodnosti", "méněcennosti". Přesvědčení "Jsem špatný, proto mě svět zavrhne".
Ruce vypovídají o obavě z kontaktu se světem. Na nevědomé úrovni je svět vnímán jako nepřátelský a odmítavý. Strach budí svět jako celek, bez jakéhokoli logického vysvětlení, bez jediného skutečného důvodu. Jde o emocionální pocit. Lidé takto naladění dávají přednost zaměstnáním s minimem kontaktů s lidmi, například u počítače a podobně.
Zápěstí tento strach ze světa konkretizují. Signalizují komunikativní problémy. Vnitřní pozice je v tomto případě taková: "Svět jako celek možná nepřátelský není, ale lidé určitě". Pravé zápěstí vypovídá o strachu z mužů, levé o strachu z žen.
Záda - strach z nedokonalosti, z nenaplnění očekávání. Obvykle to svědčí o perfekcionismu. Takový člověk může samozřejmě dosáhnout značných výšin. Pravděpodobnější však je, že své teoreticky nepochybně zdařilé výboje bude v praxi sám brzdit v obavách před chybami.
Ramena symbolizují sílu a také zodpovědnost. Proto zde sídlí strach ze slabosti a obava ze selhání vlastní zodpovědnosti.
Šíje - strach vyjádřit, projevit své city. Tito lidé mívají často problémy s hrdlem: stálé angíny, škrábání v krku, pocit sevřenosti… Hovoří vysokým, slabým hlasem, poněkud dětským, a stěžují sí, že neumějí zpívat. K tomu dochází kvůli ustavičnému napětí v šíji. Jakmile se hruď plní city a hrozí, že by vyrazily napovrch, šíje se sevře a zabrání tomu. Zvnějšku tito lidé mohou působit jako necitelní, přitom uvnitř bouří vášně, které se však nemohou dostat ven.
Obličej - strach ze "ztráty tváře". Tito lidé přikládají velký význam tomu, co si o nich kdo myslí a jak jsou vnímáni. Potřebují být milováni, cítit přijetí, souhlas a chválu, a to ode všech. Proto si musejí neustále nasazovat nejrůznější masky. Jejich arsenál bývá obvykle široký a různorodý. Za maskami je však snadné ztratit sebe sama!
Oči jsou jedním z hlavních kanálů vnímání, proto existuje-li na nevědomé úrovni strach z reality, odmítání vidět pravdu a uznávat skutečnost za takovou, jaká doopravdy je, usazuje se právě zde. V mnoha případech je porucha zraku projevem nevědomé pozice: "Já to nechci vidět!" Je to něco jako pštrosí schovávání hlavy v písku, přičemž efekt je rovněž podobný. Problémy nezmizí…
Toto je jenom nevelký přehled, přesto vám snad pomůže rozšířit znalosti o sobě samých. Třeba vám umožní navázat kontakt se svým tělem, se svými pocity, se svým strachem.Když totiž city vytěsňujeme, ovládají nás. Když se k nim však postavíme čelem a uznáme jejich vnitřní existenci, ovládáme my je. A pak můžeme jako na karnevalu v Benátkách křiknout na svůj strach: "Masko, tebe znám!"

tvůj čas je omezen

13. dubna 2016 v 7:00 | motivační video



zavděčování

5. dubna 2016 v 7:00 | jan patrman |  Moudra a mezilidské vztahy

Jan Patrman:
Neustálým zavděčováním si říkáte o zpackaný život
Neustálým zavděčováním si koledujete o nemoci, zpackaný život a dlouhodobou vnitřní nespokojenost.
Jedním z hlavních důvodů, proč nejsme šťastní, je to, že nenásledujeme svůj vnitřní hlas a své potřeby. V lepším případně ho slyšíme, ale umlčíme ho, abychom se zavděčili a ukázali, jak jsme úžasní. V angličtině se tomu říká "disease to please" (zavděčovací nemoc).
Co to znamená? Často říkáme "ano" na věci, které se nám nelíbí a které nechceme dělat. Z našich úst vychází ano, ale vnitřní hlas křičí "ne". Potom jsme naštvaní, otrávení, unavení, nemocní.
Poznáváte se? Udělejte si menší pokus. Jeden den si zapisujete, co jste udělali, ale hlavně důvod, proč jste to udělali. Proč jste souhlasili, že povedete další projekt? Proč jdete ven s kamarádkou, se kterou se necítíte dobře?
Když se na ty věci podíváte druhý den, možná vás překvapí, že jste většinou dělali věci, které se "musejí", se kterými se zavděčíte. Proč? Máte strach, abyste nezklamali.
Proč se chcete zavděčit? Odpovědí je strach
V prehistorické minulosti jsme žili v tlupách. Bylo to jediné prostředí, ve kterém jsme mohli přežít. Vyloučení znamenalo živoření a jistou smrt. Přežití záviselo na tom, jak dobré vztahy jsme měli.
Dnes je vyzdvihován individualismus, ale toto chování je zakódované do naší DNA. Strach ovládá naše chování. Nejednáme podle sebe, ale podle domněnek, co se po nás chce, podle přání druhých.
Pokud v sobě nemáte pocit, že přijetí a pozornost druhých si získáte proto, jací jste, tak se ji snažíte získat jiným způsobem. A to tak, že budete užiteční. Domníváte se, že když jste nápomocní, druzí vás ocení, budou se o vás zajímat, budou vás mít rádi a ocení vás. Když tento vzorec opakujete, tak žijete život druhých, ne svůj.
Naučit se říkat "ne" vám nepomůže
V některých chytrých článcích a knihách se dočtete "pět rad, jak říkat ne nebo jak začít milovat sebe sama". Většinou to jsou bezobsažné fráze. Chcete-li se přestat zavděčovat druhým, budete muset na sobě pracovat v mnohem hlubším smyslu.
Je nezbytné naučit se respektovat sami sebe. S respektem sami k sobě přestanete mít potřebu získávat respekt zvenčí. Znamená to brát se vážně, stát si za tím, co cítíte, co prožíváte. Důležité je naučit se být sami k sobě laskaví.
Sebeláska. Jak se to dělá?
Když vám někdo říká, abyste se milovali, dokážete si představit, jak se to dělá? Nevíte? Ani odborníci často nevědí, co se tím myslí.
Láska je záležitostí pocitu, kdežto laskavost je o přístupu. A laskavě můžete přistupovat i k lidem, které nemáte rádi. S laskavostí postupně o sebe začnete pečovat a tím si budovat hodnotný vztah sami k sobě, sebeúctu.
Většina pohodlných věcí je destruktivních
Někdy se lidé snaží zavděčit, protože je to pohodlnější, protože se tím vyhnou konfliktu. Bojí se, co by následovalo, kdyby odmítli. Nechtějí se dostat do hádky. Můj známý například takto opakovaně souhlasí s hlídáním psa. Raději kývne, a pak je na sebe naštvaný. Co myslíte, že by se stalo, kdyby řekl ne? Těžko říct, nikdy to nezkusil. Pravděpodobně by se nestalo vůbec nic.
Váš dobrý pocit ze sebe sama by neměl záviset na reakci druhých, ale hlavně na tom, jestli se dokážete postavit sami za sebe, za své pocity, hodnoty a myšlenky. Když potlačíte sami sebe a vyhovíte, bude to sužovat hlavně vás. Je to pohodlné, ale dlouhodobě destruktivní.
Nenabádám vás, aby se z vás stali sobci. Respekt k sobě znamená i respekt k ostatním. Je to mezistupeň mezi sebeobětováním se a sobectvím.



trochu humoru

1. dubna 2016 v 7:00 Mix