Kde se bere chu´t ničit? 1

11. listopadu 2013 v 8:00 | Vyleťal Jiří |  Moudra a mezilidské vztahy


Kde se bere chuť ničit
Éra komunismu je dosud vnímána jako čas ubíjení tvořivých sil, hospodářského úpadku a
ponechávání mnoha věcí zubu času. Pan prezident Havel to brilantně vyjádřil
pár dnů po nástupu do svého úřadu: "Naše země nevzkvétá". Psal se tehdy první leden 1990
a stát, do jehož prezidentského křesla právě usedl, se jmenoval Československo. Ta kraťoučká
věta měla váhu dějinného úkolu.Byla to výzva k rozpuku tvořivých sil, které, jak se tehdy soudilo, byly
doposavad umrtvovány restriktivním aparátem doslouživšího režimu.
A přesto se ve stejnou chvíli probouzely k životu-nikým nepozorovány-síly zcela opačného
znaménka, které"se nezakecaly",a proto začaly s postupem času určovat poměry.
Když lid zdomácněl vpředstavách o brzkém dohnání Západu a smírnými rozpakypř ijal i
krátkodobé"utahování opasků", začali jejich protagonisté skloňovat slova jako omezit,
pronajmout, prodat,přesunout jinam, zrušit, zbourat, zavézt.Také stavět na zelené louce.
A protože se cítili stále jistější a jistější-podobně jako prostí občané ve své vidině
blahobytu,s nímž se neměli minout-činili tak s narůstající hlučností.Drobný nedostatek,
že ti první k tomu měli důvod,zatímco ti druzí nikoliv,nestál tenkrát za pozornost.
Kde se bereona tajemná moc,která umožní, že i při těch nejčistších úmyslech se nakonec
začnou realizovat záměry přesně opačné? Že místo tvořit se začne ničit a ještě se to
vydává za cestu k úspěchu?Proč se pokaždé pravý stav věcí pozná až tehdy, když je na vše
pozdě a nápravu nelze zjednat ani návratem na začátek?Prapodivná idea.
Mezi našimi polistopadovými ekonomy, jejichž profesionální dráha byla formována
plánovaným komunistickým hospodářstvím, se zrodila spásná idea na záchranu zdecimované
ekonomiky, která spočívala v přesném opaku toho,v čem vyrostli.Fenomén v každém ohledu
pozoruhodný svědčící o tom, že buď ekonomie není žádná věda (se změnou režimu se mění i
vědecky ověřené zákonitosti), nebo se na slovo vzatí experti po dvě dekády úspěšně
přetvařovali,aby ve chvíli dějinného zvratu ohromili jedinečnými znalosti, které ovšem neměli
kde získat ani ověřit. Anebo se vytrénováni normalizačním prospěchářstvím chopili příležitosti,
která se vyskytne jednou za 200 let,a svoji erudici, po níž volal revoluční kvas,spíchli z
pouček o šokové terapii Chicagské školy Miltona Friedmana.
O jejím naprosto zásadním vlivu pro hospodářské poměry nejen u nás po roce 1989, ale
skoro všude na světě, bude v dalším textu ještě řeč.Když naši občané po nákupech na
vídeňské Mariahilferstrasse dospěli k názoru,žedosavadní ekonomický vývoj doma
byl jen a jen špatně,nebylo už volné ruce samozvaných ekonomických spasitelů čím svazovat.
A tak se začaly zavírat továrny, které-pravda-vyráběly výrobky méně vzhledné a robustnější,
zato však opravitelné, neméněspolehlivé a hlavně podstatně levnější.Idea Chicagské školy
je však nelítostná. Žádné zdokonalení stávajícího,ale rychlou smrt.
Na uzavřených výrobních provozech se bylo možno ještě obohatit, než vandalové vybili okna
a v mechem porostlých střechách zakořenily břízy.Privatizační matadoři pronajali svůj
bezpracně získaný nemovitý majetek-jiné úmysly s ním neměli-krátkodechým firmám s
podobně omezenou životností podnikatelských záměrů. Není divu. Tam, kde se zničí
prvovýroba, zajdou časem na úbytě i zpracovatelské činnosti. Tak se také stalo. Někdejší
podnikové areály, v nichž sice nikdy nevládl pořádek a všestranná prosperita,nicméně
nepotřebné nebyly, se proměnily v města duchů připomínající Černobyl.Ani podniky
potravinářského a zemědělského charakteru, které mají už jenom tím, že lidé jedí a pijí,
zajištěnu existenci a z ní plynoucí prosperitu, nezůstaly uchráněny zkázy vyznavačů
šokové terapie.Prodeje pivovarů do zahraničních rukou, které v zemi pivních labužníků
mohou být prodělečné jako ropný vrt v Kuvajtu,byly jen drobným zaškobrtnutím.
Rozpadávající se cukrovary,z nichž visí cáry vlnitých plechů, statky se stodolami bez střech a
někdejší velkochovy slepic připomínající něco mezi botanickou zahradou a pralesem, budí
dojem opuštěných frontových linií.
Důsledky zničení a zbavení se všeho, co stačilo opravit, zmodernizovat a užívat smysluplnějším
způsobem,jsou vidět na každém kroku. K nim třeba přičíst nezaměstnanost a neúnosné množství spekulativních "pracovních" aktivit, jejichž kolaps klepe na dveře.Rovněž soulad mezi získaným vzděláním a vzděláním uplatnitelným,
kterého může být dosaženo pouze v podmínkách stabilní hospodářské struktury, vzal dokonale za své zničením celých odvětví.Současný systém vzdělání, který se o žádnou stabilitu opřít nemůže, naději na lepší časy nevzbuzuje.
Ztráta optimální míry ekonomické soběstačnosti a narůstající státní dluhy jsou logickým
důsledkem úmyslné likvidace ekonomiky vytvářející hodnoty.Co tu ještě nebylo.
V Čechách jsme za poslední století zažili několik radikálních společenských převratů.
Všechny byly provázeny přerozdělováním majetků, při němž šla stranou spravedlnost.
Na její místo se postavila "spravedlnost" vítězů.Děly se křivdy a pokaždé šlo o přesuny majetků poražených směrem k novým elitám. Dělo se tak za pozemkové reformy po roce 1918, za druhé světové války při odvlečení Židů do koncentračních táborů, po roce 1945 při konfiskaci majetků vyhnanýchčeských Němců a znárodnění velkých továren. Největší přesuny majetku se však udály v roce 1948 při zabrání všeho zbývajícího,co úřady neoznačily za výhradně
osobní majetek.Ačkoliv tato majetková přeskupování měla charakter kořistění,a nikoliv nějaké vyšší spravedlnosti, noví majitelénabytý majetek z většiny dále užívali. Často sice jiným způsobem (např.v zemědělství), téměř vždy však
za stejným účelem,jako tomu bylo předtím.To platí jistě méně o nakládání s majetky sudetských Němců, avšak
téměř bez výhrad to lze tvrdit otovárnách a zemědělských provozech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama