Text autora pro výstavu v Benešově v r. 2009

24. února 2013 v 7:00 | Jan Váša Ing. |  Jan Váša - fotograf

Když jsem v r. 2005 ukončil svoji životní dráhu ekonoma, byť i dnes jsem na živnostenský list do oboru podnikové ekonomiky aktivně zapojen, získal jsem spolu se společenskými změnami prostor pro své záliby, zájmy.
Narodil jsem se v září 1941 přímo pod Vyšehradem a jsem opravdu "Vltavou křtěný", celý život žiji v Praze. Do květnové revoluce jsme bydleli v přízemí proti zadnímu traktu Národního divadla a od r 1946 až do svatby v r 1971 jsme s rodiči bydleli v Dejvicích.
Otec byl geodetem, přednášel na vysoké škole báňské v Příbrami matematiku, posléze dělal aktivní zeměměřičskou práci a do r 1948 vedl odbor geodesie Magistrátu hl.m.Prahy. Moje matka byla vynikající, pacienty velmi milovaná oční lékařka. Sourozence mám dva. Bratr se vyučil knihařem, po absolvování grafické průmyslové školy natrvalo zakotvil v papírenském průmyslu. Sestra až do doby svého onemocnění pracovala v administrativě.
Humanitní, literární a hudební vzdělání a přehled mých prarodičů i rodičů, zájem mé babičky o květiny to vše vytvářelo prostředí pro můj rozvoj.
Únor 1948 hluboce zásahl do života mých rodičů. Otec pro svůj jasný veřejný nesouhlas s politickým vývojem byl ze dne na den propuštěn z Magistrátu a z předpokladu vzniku soukromé oční ordinace mé matky nebylo nic. Skutečnost, že rodina žila životem věřících lidí to ještě zhoršovala.
S ukončením povinné školní docházky dítěte intelektuálů, bylo možné mně umístit pouze v oboru zedník nebo rudný horník. Já chtěl být strojvedoucím. Nakonec z toho byl ze zdravotních důvodů pouze jednoroční stenotypistický kurs pro pracující, který skončil ve šk.r.1955/56. Následně byla dána možnost přestoupit do druhého ročníku dvouleté hospodářské školy, obor administrativa. Zájmem mých rodičů bylo dát svým dětem vysokoškolské vzdělání. Události v r.1956 v Maďarsku pro mě znamenaly ukončení školní docházky. Zbylo jediné možné - veškeré další vzdělání získávat při zaměstnání. V září 1957 jsem nastoupil jako korespondentka. Pro svůj zdravotní stav jsem dostal tzv. "modrou knížku", takže jsem nemusel na vojnu. Přes různé potíže jsem mohl tříletým nástavbovým studiem všeobecné ekonomiky pro pracující získat maturitní vysvědčení v r.1961. Po různých peripetiích jsem v r.1971 získal diplom inženýra ekonomie v oboru podnikové ekonomiky, ačkoliv jsem nikdy nebyl politicky angažován. Krátce po promoci jsem se oženil. Mojí ženou se stala dětská zdravotní sestra a posléze zubní lékařka, která rovněž v r.1971 promovala a již zde prohlašuji, že byla a je kromě života, který mi dali rodiče největším darem a přínosem. Po svatbě jsme neměli kde bydlet - družstevní byt byl v nedohlednu, protože bytové družstvo muselo předat svoji kvótu po r.1968 sovětské armádě. Vhod přišla nabídka koupě malého domku v Podolí - z druhé strany Vyšehradu, kde bydlíme dodnes. Ačkoliv jsme tak měli kde samostatně bydlet, stav stavby byl velmi bědný a vyžadoval po nás velmi mnoho "budovatelského úsilí" a to dodnes. Každý jen krčil rameny, proč domek neprodáme a nejdeme cestou najatého bytu. Díky tomu, že jsme vydrželi, ačkoliv to bylo skoro za hranicí únosnosti, zejména pro moji ženu při jejím vyčerpávajícím zaměstnání, hodnoceném po hornících a letcích jako třetí nejnáročnější povolání, má moje žena "ve svém" vlastní soukromou zubní ordinaci a splnila si tak sen, sloužit svým pacientům dle vlastního vědomí, svědomí, technologicky na evropské úrovni.
V r.1971 jsem také získal nové zaměstnání. V r. 1972 se nám narodila první dcera a v r.1976 druhá. Mé zaměstnání na Závodech silnoproudé elektrotechniky v oboru finance a úvěr trvalo až do r.1989, kdy organizace ukončila svoji činnost. Od r 1989 do r.1993 jsem pracoval u České státní pojišťovny jako vedoucí odboru generálního ředitelství. Od r.1991 až dosud mám živnostenský list finančního a organizačního poradce. V letech 1995 - 1996 jsem pracoval v Kolíně jako finanční manažer fy. Emerson Electric, Alco Controls a Copeland Berlin. Od r.1996 do r.2001 jsem byl hlavním účetním a ekonomem fy. Central European Foods, do konce roku 2004 jsem zastával funkci finančního ředitele fy.Hellmann-PKZ . V březnu 2005 jsem odešel do důchodu.
Významným vkladem pro můj život při pohledu zpět znamená znalost psaní na stroji a znalost němčiny. Získané znalosti výpočetní techniky jsou dalším významným prvkem - předpokladem pro výkon mých služeb. Dnes tato znalost umožňuje seberealizaci i ve výtvarné oblasti, ve fotografii.

Jako to známe u lidí z řady různých oborů ( jsou často kromě své npř. lékařské profese spisovateli, hudebníky a p.), tak i já od dětství měl jiné zájmy - chcete-li záliby, nebo koníčky. Železnice a vlaky vůbec (moje první fotovýstava se v Letohradě v r.2007 týkala právě celoživotního zájmu o vlaky a vláčky ) , zahrada, kytičky, rybičky, zpěv v pražském Hlaholu, (řídil nás tehdy prof .Venhoda, pozdější vedoucí sboru Madrigalistů) a konečně s nástupem do zaměstnání možnost fotografovat. Velký vliv na mně měly každé prázdniny a dovolené na vesnici. Ať to byla Borovka u Neveklova, nebo Višňová u Přibrami (chalupářská Třešňová), Drásov, to byly a jsou místa kam se nejen rád vracím, ale odkud čerpám i část svých dnešních námětů fotografií. Pěstování těchto zájmů však mohlo být úměrné finančním možnostem rodičů, posléze vlastním a vlastní rodiny.
Fotografoval jsem celý život, rodiče měli maličkého "boxtengora" , se kterým jsem směl občas něco vyfotografovat. Již jako zaměstnaný jsem si koupil Flexaretu, později přibyl aparát "Zorkij 2" a konečně Exacta Varex. V podnikové fotokomoře jsem byl samoukem a výsledky tomu "odpovídaly". Fotoaparát sloužil při nejrůznějších příležitostech, zejména při dokumentaci růstu našich dětí, dokumentaci našeho "budovatelského úsilí" atd. Již tehdy jsem měl sklony dělat něco víc. Dostaly se mně do rukou různé i předválečně fotografické časopisy, chodil jsem po nejrůznějších foto-výstavách stejně tak, jako jsem nevynechal jakoukoliv významnější výstavu obrazů a soch. Zkrátka výtvarné sklony mám stejně tak jako lásku k hudbě. V dětství chyběl klavír a když byl, tak už jsem byl na výuku starý a zůstal jen poslech hudby a obdiv k malířům a sochařům. Ruce k malování, ačkoliv jsem dostal od rodičů i malířskou soupravu také nebyly. Proto jen to oko a fotoaparát. Pro nedostatek času i financí jsem dával ponejvíce své fotopráce zpracovávat veřejným laboratořím a výsledky byly opravdu mizerné, zejména pokud jde o vlastní papírovou formu. Hodně jsem fotografoval na diapozitivy. A tak to šlo po celou dobu až do mé penze
Nyní se vrátím do r.1975, kdy jsme čekali v dubnu 1976 druhé dítě. Toto období nám hodně zpřevracelo zajeté zvyky křesťansky žijící rodiny. Ve čtvrtém měsíci oznámili lékaři mé ženě, že asi z těhotenství nic nebude, ne-li že i život matky je velmi ohrožen. Dostali jsme tehdy dar v podobě setkání s léčitelem a bylinářem katolickým knězem páterem Františkem Ferdou. Díky němu máme druhou dceru, absolventku pedagogické fakulty Karlovy univerzity v oboru učitelství výtvarné výchovy. Má za sebou řadu výstav a dnes je maminku mých dvou vnoučat. Jsem trojnásobným dědečkem a děti jsou vzácným zdrojem inspirace pro fotografování. Setkání s páterem Ferdou a výjimečně přesné dodržení všech jeho pokynů mojí ženou nás vedly k mnoha úvahám a konfrontacím s tradicí, stávající úrovní lékařství, zajetými vzory chování s hlubokým přáním mnoho změnit s tím, že "všechno je jinak" . Dobře to vystihuje citát filosofa R.W.Emersona. "Co máme za sebou a co před sebou, jsou malichernosti ve srovnání s tím, co máme v nás".
Minulost je za mnou a je odžita. Odplula zpět do nicoty, odkud se vynořila, zůstala vzácná zkušenost, kvůli které jsem zde. Jsem svobodný. Poznávám svoje schopnosti a znám svou hodnotu. Nalezl jsem svoji sebeúctu. Ctím své pocity, své touhy a svá přání. Vím, že umím milovat, přijímat lásku a pozornost druhých a podporovat sám sebe. Realizuji své sny.
Mohu si dovolit projevit svou sílu i svou slabost a zranitelnost. Jsem zajedno s veškerým svým životem, jsem zajedno se silou Univerza. Božská moudrost, jejíž jsem součástí mě vede na každém mém kroku. Jsem v bezpečí na své cestě a radostně přijímám vše, co mě potkává. Ti, kdo jsou v mém životě přítomni, jsou ti praví. Když cokoliv začíná, je ta pravá chvíle. Co se děje, je to pravé, co se může dít. A když je to pryč, je to pryč. V mém životě je vše tak, jak má být. Stálé je "tady a teď".
Se vztahem k těmto myšlenkám jsem se dostal v r 2005 v létě k fotografii současné doby, k digitální fotografii. První kurs byl zaměřen ne na techniku, ale na cítění obrazu. Název týdenního kurzu zněl "Fotomeditace". Seznamoval jsem se s novou technikou v prostředí nádherných Jeseníků se skupinou stejně zaměřených lidí. Byla fotografována krása a poezie horské vody, lesů Jeseníků, pořizovány snímky struktur abstraktních, atypická vidění světla a stínů (žijeme přece ve světě duality), fotografovali jsme jedno a totéž volně vybrané téma, které nás zaujalo a to vždy z téhož místa, pod stejným úhlem ale v různém čase, v různém světle. Objevili jsme prostým okem často nevnímanou, opomíjenou a nebo netušenou krásu kapek rosy, žilnatiny listů, tvarů hub, broků, křídel motýlů.
Smysl a cíl kurzu byl naplněn - probuzena, nebo lépe obnovena touha nalézat a sobě a svým bližním dát vědět o krásách této země, kterou tak devastujeme. Byla to výzva podělit se s ostatními o vteřiny potkávání krásy, která nás pořád obklopuje, ale kterou, ke své škodě ani nevnímáme.
To byl nový začátek, který je stále v rozvoji. Od té doby je fotoaparát stále se mnou. Jedna žena po zhlédnutí mých fotografií mně napsala: " Ty i aparát jste jednota. Jak ty - tak aparát. Každý máme v sobě místo, kudy si pouštíme do těla to, co tam nemá být. Smítka jsou od toho, abychom si vše naučili vyčistit. A to pro čistý pohled na svět očima i čočkou fotoaparátu. Ty jsi láska, fotoaparát je láska. Tak se sám k sobě chovej a fotoaparát se také srovná. Vše je tady pro tebe, každý kámen, rostlina, věc, prvek a vše je z rozhodnutí Boha a tebe - ty ho máš v sobě. Žehnej sám sobě láskou a všem okolo, každé situaci, každému smítku, které ti pomáhá jít v lásce a světle sám se sebou svojí cestou. Tvé energie jsou jen tvé a ty si s nimi hospodaříš a je zpracováváš. Jsi láska a vnímáš lásku čím více si žehnáš. Tím více se ti rovnají lístky tvého květu lásky.
Obrázky, které uvádím jsou pro mě darem a radostí, radostí okamžiku, který jsem spatřil a zaznamenal a to především pro sebe. Jsem svým prvním divákem. Vím, že z obrázků je znát stav mé duše, jako z písma je grafolog schopen postihnout rysy osobnosti. Řada obrázků vznikla doma, zejména na kuchyňské lince. Čajový servis, sklo vůbec a slunce jsou úžasnými zdroji inspirace.
Znovu k významu toho, "co je v nás". Jeden můj známý prohlásil, že kdyby dnes žil Leonardo da Vinci , tak by byl fotografem. Je to parafráze toho, co napsal David Hockney v r.2001 v knize, jejíž překlad vyšel u nás v r.2003 pod názvem tajemství starých mistrů. V úvodu autor říká, že: "zastává tvrzení, že od počátku patnáctého století používalo mnoho západních umělců k vytváření živých projekcí optiku - měl na mysli zrcadla a čočky (nebo spojení obou). Někteří z nich využívali promítané obrazy přímo při vytváření kreseb a maleb a tento nový způsob vidění a zobrazování světa se zanedlouho rozšířil.
Stává se mně často, že fotografii, kterou jsem udělal, vyvolá pocit, to jsem už viděl. Kde? Aha, je shodná obsahem ve svém obsahu a výrazu s obrazem např.mého oblíbeného Jana Zrzavého, nebo Františka Tichého. Zvláštní kapitolu tvoří můj vztah k Josefu Sudkovi. Byl jsem upozorněn na útlou knížečku Jaroslava Anděla, který přepsal záznamy toho co Sudek řekl o sobě. Z knížečky "Josef sudek o sobě" - cituji: " A víte, ono se člověk vlastně naučí hodně koukáním na všecko, co je okolo. Ovšem musí si udělat podvědomě nějaký charakterní názor na věc. Nesmíte potom všecko, co vidíte , na všecko aplikovat. To nejde. " atd. Zkrátka obdiv na straně jedné a vědomí, že jsem jedinečná bytost na své cestě na straně druhé. Když jsem zhlédl v minulých letech výstavu manželů Medkových, byl k fotografiím Emily Medkové napsán komentář historičkou umění. Konstatovala zjednodušeně, že dobrá fotografie by měla mít dvě hladiny - vnitřní a vnější. To má veliký smysl a já se je snažím také vidět. Při návštěvě ateliéru Josefa Sudka jsem našel výrok Josefa Váchala: "Krajina jeví se nám takovou, jakými jsme sami; shledáváme v ní to, co jsme si do ní přinesli odjinud".

Pro mne z dosud uvedeného je zřejmé, že výtvarné umění a to jak rukou malované obrazy, nebo jako fotografie mají stejný základ, pouze jeden užívá štětce, druhý čočku a dnes navíc je ještě zpracování obrazu dáno digitální formou zpracování, kdy základem tohoto mezičlánku je dvojková soustava - nepředstavitelné množství nul a jedniček, nic víc.

Zmíním vliv malíře, absolventa Střední průmyslové sklářské školy v Železném Brodě a posléze Paeddr.Luboše Bucka. Jeho monografii mám vypůjčenou, nemohu ji sehnat, ačkoliv ji vydalo v r.2003 jako svoji druhou publikaci Sdružení Artefaktum.cz pod názvem "Malovat co oči nevidí". Úvodem knihy je jeho přání: "Rodit obrazy bez utrpení, tvořit bez zápasu, nalézat aniž hledáš, věřit jen tomu, co cítíš, vše tryskat přímo ze srdce, to bych si přál". Následně se ke knize úvodem vyjadřují, cituji :

J.Klápště : "Vlétl jsem do světa, kde nebyly příkazy, zákazy, směrnice, nařízení. Kde jsem byl naprosto volný a prožíval štěstí z práce, kterou jsem si sám zvolil. Pryč od občanských povolání, sebelákavějších. Až příliš jsem poznal cenu života, jeho znehodnocení za mizernou cenu "stálého příjmu", a ocitl se natolik na dně, že jsem byl naprosto odkázán na myšlenku přijmout riziko úplně nejisté existence, budu-li konečně dělat práci, která mě těší, zajímá a vzrušuje".

J.Jíra: " Vždy hledáš svého "genia loci". Kde najdeš v určitým momentě ten průduch do vesmíru, kdy jseš na setinu vteřiny propojeném s nekonečnem a uzříš. V ten moment jsi vidoucí, víš přesně, co máš říct, co máš sdělit. Protože když jseš malířem, nestačí ti to jen pro tebe; břemeno štěstí, neštěstí, vizí a prožitků nechceš - ani nemůžeš - nést sám. Toužíš o tom dát svědectví. A najednou vidíš před sebou hotovej obraz! Ale k tomu uzření nutně patří i "marnost nad marnost", slova kazatele, a " proč" ? "

V.Komárek: " Nedomalovaný obraz je jako "nedokončená" báseň nebo román s "otevřeným koncem". Člověk si takové dílo dotváří ve svojí hlavě. Je to malba pro lidi s fantazií. Umění má svoje meze, a ty si musí autor stanovit sám. Je to věc vkusu, názoru a pokory. Dobrý výtvarník, ať si zvolí jakoukoliv techniku pro malování a grafičení, bude vždy kvalitnější než sebedokonalejší technika v rukou špatného autora. Myslím si, že kumšt, ta jeho síla, je v maximální jednoduchosti. Velcí mistři vždy nějak vycházeli z ní. Namalovat se dá všechno a všelijak. Jde o to, aby ten způsob vycházel z vás a byl v souladu s vlastním estetickým názorem. Pak nebudete napodobovat a budete sví. V současnosti je estetika bez břehů a kritika bez kritérií. Může se všechno, a každý z nás si musí vybrat. Rozumět umění není důležité. Důležitější je mít z umění potěšení. A na to nejsou školy" .

Luboš Bucek ve stati "Věčné polemiky" říká, že dostal správnou otázku "Jestlipak ví, že na nic nového nepřišel, že to, co dělá, není nic objevného, že se to řešilo už před sto lety".
Odpovídá, že si toho je jasně vědom a ví, že nemůže objevit žádný směr -izmus a ani nechce.
Stačí mu odvedení dokonalé práce, dobře zvládnuté, ve které je obsažena nějaká trvale neměnná hodnota. Je pro něj důležitější, aby dílo nadále někoho zajímalo a bylo to pořád dobré. Má rád obrazy, které žijí, ne které se někam zařazují. Uvádí: Já dostanu okem ránu do hlavy a vidím, že to tam je, i když mám zacpané uši, prostě to vidím, nebo nevidím.

Jak jen výše uvedené rezonuje s mými pocity kromě toho, že proces vzniku obrazu štětcem je procesem často dlouhodobým, kdežto fotografie je teď a nic víc. Buďto to je, nebo není i když znám výjimky, kdy v technicky "zkažené" fotografii teprve vidím vlastní obraz. Po e-mailu sdělený výsledek moje dcera - výtvarnice zhodnotila slovy: "Je to krásný, přesně to vyjadřuje tvé cítění. Výtvarné náhody z koše mám ráda.".
Když jsem byl pozván na vernisáž obrazů "Touha po světle" p. doc. Paedr. Matouše Vondráka CSc a zahlédl na internetu některé z jeho prací nejen že se těším, ale patří do okruhu mého cítění stejně tak jako Dr.Luboš Bucek atd.
Vybraný soubor mých fotografií uvádím s radostí a vědomím, že nemusím nic posuzovat, od ničeho se oddělovat, tj. prožívat stav blaženosti ze života na této krásné Zemi, stav uvědomění si své svobody odvozené z prohlášení: " Bůh je láska, láska a světlo proudí do mého života a dívám se s láskou na celý svět". Ještě bych rád viděl své fotografie v doprovodu vhodné hudby, protože hudbu a obraz vnímám jako celek. U svého známého už jsem to viděl realizované formou CD, což považuji za další kvalitativně ještě vyšší úroveň. Na úplný závěr uvádím, že řada fotografií byla uskutečněna objektivem, upraveným neinvazivní biofotonovou technologií a ta má tak první veřejnou prezentaci. Jejím výsledkem je vyšší propustnost pro barevné spektrum, což dává fotografiím hlubší prostorový výraz, prostorovou hloubku.

Žehnám láskou a světlem té, která mi dala možnost fotografie vystavit, stejně tak jako těm, kdo mi pomohou s instalací a těm, kteří obrázky uvidí.

S láskou Jan Váša

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama